...Otevřela jsem okno, aby mohla vlézt ke mne domů. Šla pomalu, jakoby se bála, že není vítána zastavila se na parapetu okna a jen tiše stála. Po hodné chvíli ladným skokem dopadla na zem a vzpřímeně se postavila. Stály jsme tam naproti sobě a jen si hleděly do očí. Cítila jsem její nervozitu, byla skoro hmatatelná. Rozhodla jsem se podat jí ruku na pozdrav, aby se tak nebála. Mou nataženou pravačku si prohlížela a poté natáhla svou. A to byl začátek našeho velkého dobrodružství...
