Nevím, jestli jsem to sem někdy psala, ale šíleně se bojím cestovat. Vždy když mě čeká nějaká delší cesta znervozním a brzy se dostaví střevní problémy. Děje se mi tak bohužel každý týden, když cestuji do školy i ze školy domů. Proto se každému většímu cestování vlakem/autobusem vyhýbám.
Nedávno jsem znovu četla čtyři dohody a koukala na video na youtube. Zasáhlo mě vyprávění pana Duška, který z toho že něco "Nemůžu" dělá "můžu". Mluvil také o dalších věcech, jako je mluvení s květinami. To jsem hned vyzkoušela a světe div se... orchideje mi začali kvést. Říkala jsem si, že když tohle funguje bude fungovat i víc věcí co říkal.
Mam jednoho opravdu dobrého kamaráda, který ale bohužel bydlí 70 + km daleko. Proto jsme se viděli za dobu co se známe jen dvakrát. Jinak jsme v každodenním kontaktu. Jednou jsem se potkali na vlakovém nádraží, když jsem jela ze školní exkurze. Myslím že to bylo v prváku na střední. Podruhé když se za mnou přijel podívat do toho našeho maličkého města. Při této návštěvě, jsem mu slíbila, že i já se k němu zajedu podívat. Ale jak jsem psala již nahoře, nebylo to jen tak.
Honza mě každou chvíli zval k němu na návštěvu nebo na celý víkend. Bohužel, dva roky jsem odmítala. Proč ? Protože jsem se bála cestovat sama...co když mi to někde ujede, co když to u něj nebude takové, jako když si píšeme? Série otázek a následné přemýšlení, které vedlo k absolutnímu vystresování mě držely doma. Posledních 14 dní, jsem se právě začala znovu věnovat věcem duchovním a právě již zmíněným čtyřem dohodám. A když Honzík napsal, jestli se nestavím, zase mi začalo hlavou proudit hromada myšlenek. Chvíli jsem se tím nechala znovu užírat a představovala si ty nejhorší možné scénáře cesty. A pak jsem si řekla a DOST! Zítra ráno prostě jedu.
Následovalo hledání autobusů a vlaků, s čím mi Honzík pomohl. Moc dobře věděl, jaké mám s tím problémy. Všechno jsme domluvili ani ne za dvě hodiny. Myslím že, kdybych měla víc času se rozmýšlet, asi by mě moje myšlenky zase zavřely doma. Ale tak se to nestalo, šla jsem brzy spát.
Druhý den ráno, jsem vstala a rychle se zabalila. Následovala snídaně a venčení Aischulky. Asi ze mě vycítila mou nervozitu a chudák se začala celá třást, to jsem jí musela vysvětlit, že jdu do práce a zase se brzy vrátím. Čas rychle utekl a já se vydala cestou na vlak, připravená na nové dobrodružství.
V hlavě mi znělo stále to že když chci tak prostě můžu. Takže jsem nasedla na vlak (překvapivě do toho správného a jela). Cesta utekla rychle, a těsně před tím, než jsem měla vystupovat si ke mne sedli účastníci nějakého zájezdu z Německa. Zkoušeli na mě mluvit, ale já německy neumím ani slovo. Takže se nějaké povídání nekonalo, zato jsem na další zastávce vystoupila. Zrovna před výstupem mi volal Honzík, že má malé zpoždění, abych se nebála, že na mě nezapomněl. To jsem byla ráda, je vidět, jak mě zná a ví jak bych začala panikařit.
Honzík přijel do 5 minut a jelo se na výlet. Cestou jsem zjistila, že je opravdu dobrý řidič. Celou cestu jsme si povídali o všem možném. Takže moje očekávání že to bude schůzka upjatá, že mi bude špatně a výlet si nevychutnám se nekonalo.
První zastávka byla v lese. Pobavila mě Honzíkova otázka: "Bojíš se výšek?" Byla jsem překvapená, kam to jdeme. Ale výšek se nějak nebojím, což bylo jedině dobře. Lesní pěšinou jsme se dostali na krkavčí skálu.
Když jsme přešli tento úsek, doslova se mi zatajil dech. Byli jsem tak hrozně vysoko a ten výhled!
Pod námi se rozprostíralo krásné údolí, kde protéká řeka Jizera. Našla jsem menší popisek tohoto místa, kdo by měl zájem tak
zde. Na této vyhlídce jsme strávili hodně času, až mě překvapilo, jak to rychle utíká. Sem tam, jsme stáli jen mlčky vedle sebe a rozhlíželi se po krajině. Jako kdyby v tu chvíli všechno přestalo existovat a všechny myšlenky z hlavy se potichu vykradly. A tak jsem zjistila, jak je hrozně fajn i jen tak mlčet a trávit čas s někým, kdo ho s vámi trávit chce.
Po této zastávce jsme jeli k Honzíkoj domů, tady proběhla ukázka nejnovějších her na počítači a společné povídání. Když už se blížila druhá hodina, rychle jsme se sbalili a jeli na okružní jízdu po Železném Brodě. Dostalo se mi opravdu luxusní exkurze, Honzík je opravdu pyšný na to odkud pochází a je to na něm znát. Neznám nikoho kdo by toho věděl tolik o svém městě. Tuto okružní jízdu jsem si opravdu užila, stihli jsme projet snad celý Brod :) Možná se ptáte, proč jsme nešli pěšky... bylo to proto, že bylo strašné teplo a Brod je samý kopec. Po takové exkurzi jsme jeli kolem Malé Skály. Všude bylo spoustu lidí, kteří jezdili na raftech. Kousek dál byl vidět skalní hrad Vranov - Pantheon. Přikládám foto z
netu
Bohužel, čas byl neúprosný a tak jsme zamířili na vlakové nádraží. Tady mi Honzík pomohl najít ten správný vlak, došlo na loučení a mě bylo líto, že má návštěva zde končí. Poslední obejmutí, a jela jsem o pár zastávek dál, kde si pro mě přijel Vašík. Společně jsme sjeli na nákup a pak na koupaliště. No a tak došlo k tomu, že jsem překonala svůj vlastní strach, snad ne naposled.
Byl to opravdu krásný den. Domů jsem přijela celá nabitá energii a štěstím. Měla jsem velikou radost z toho, že jsem zvládla sama jet vlakem a viděla Honzíka. Těším se, až zase někam vyrazím.
Mějte se krásně a děkuji za milé návštěvy.
